MYŠLENKY

20 things I am thankful for so far

28. července 2017 v 11:03 | the lizz.
Včera mi bylo dvacet. CET. (Už žádná teenka. Dospělák!)
A kdy jindy, než teď, napsat dvacet věcí, za který jsem ve svým DVACETILETÝM životě vděčná.
(Spoiler: čeká vás trochu egoismu, narcismu a nevimčehovšehoještě. Tak bacha.)

1. Jsem vděčná za svou rodinu. Mám neuvěřitelné štěstí, že mám rodiče a prarodiče, kteří mě podporují, v tom co dělám. Že jsou tu vždy, když se potřebuju svěřit, že mi pomohou v rozhodování, že mi prostě pomáhají v tom, jak vést jakštakš rozumnej život.

2. Jsem vděčná za to, že mám přítele, který mě chápe a respektuje. Že mě dokáže rozesmát, když brečím nad učením. Že mi uvaří oběd, když nic nestíhám. Že mu nevadí, že nejsem zrova Mr. Propper a neuklízím každý smítko. Že má se mnou trpělivost. Že se s ním vždycky cítím hrozně šťastná a milovaná. A že tady prostě pro mě je, za každý situace.

3. Jsem vděčná za to, že mám možnost studovat to, co mě baví. Škola tvoří podstatnou část mého života a jsem za to neskutečně ráda. Vím, že mě čeká ještě dlouhá a klikatá cesta. Jenže co mě žene kupředu je ten cíl - titul, který mi (snad) otevře dveře k zaměstnání, které mi umožní pomáhat spoustě lidem kolem. A i když to je asi trapný a klišé - já chci, aby můj život měl smysl. A být lékařem, který dokáže někomu život třeba zachránit? Jo, to by šlo.

4. Jsem vděčná, že mám kolem sebe lidi, kteří mě motivují.

5. Jsem vděčná za to, co mé tělo dokáže. Že zvládá intervalový tréninky, že s každým týdnem je to lepší a lepší.

6. Jsem vděčná za to, že mám ambice. Miluju ten poit, když si vytyčím cíl a já ho dokážu. Miluju překonávání sama sebe.

7. Jsem vděčná za to, že umím rychle číst. Což je fakt plus. Hlavně ve škole.

8. Jsem vděčná za to, že mám mozek. A občas ho i umím použít.

9. Jsem vděčná za to, kde jsem se narodila.

10. A taky jsem vděčná za to, v jaké době jsem se narodila. V roce 1952 nebo 1654 by se mi žilo určitě hůř.

11. Jsem vděčná za to, že jsem zdravá.

12. Jsem vděčná za to, že mohu cestovat několikrát ročně. Miluju toulání uličkami měst, ležení u moře nebo pohled z hor. A každým rokem se utvrzuju v tom, jaká je to paráda, že vlastně toto všechno MŮŽU.

13. Jsem vděčná za to, jaké jsem měla dětství. A pubertu. Že jsem nikdy před osmnáctinami nechodila pařit do 4 do rána, nechodila jsem domů opilá a neměla náhodný sex v 15 na diskotéce. A i když jsem někdy nenáviděla to, že u kámošek mohou kluci spát už v 15, že můžou TOLIK věcí a já ne.. tak teď jsem ráda, že jsem radši seděla doma a psala blogísek.

14. Jsem vděčná za to, že mi jsou rodiče vzorem. Že jsem pyšná na to, jaká je moje mamka, která je asi ten nejhodnější, nejstarostlivější a obecně NEJLEPŠÍ člověk na světě, a taky jsem hrdá na svého taťku, který i přes různý problémy se fakt vymakal a motivuje mě v tom, šprtat, makat na sobě, ať se mám v životě pak dobře.

15. Jsem vděčná za to, že mi mí prarodiče ukazují, jak krásný může být vztah i po desítkách let spolu. Že je důležitá tolerance, kompromisy a hlavně umět si dělat legraci.

16. Jsem vděčná za to, že jsem v šestnácti letech poznala mého už dávno ex-kluka, kterej mě toho spoustu naučil a bůhví, jaká bych byla, kdybychom se spolu nikdy nezačali scházet.

17. Jsem vděčná za to, že jsem asi 7 let byla v každodenním kontaktu s nejlepším kamarádem, který mi byl oporou v dobách, kdy jsem prožívala zlomená srdíčka, který mi radil v tom, jak balit kluky. I když mi bude 30 nebo 50, on prostě byl a vždycky bude TEN nejlepší kámoš, kterej tu byl semnou od pátý třídy.

18. Jsem vděčná za to, že vím co chci. Že je mi dvacet a vím, kam a za čím směřuji. Což.... někteří neví ani ve třiceti.

19. Jsem vděčná za to, že mám poměrně dost štěstí (teď to ale musím zaklepat!!), který mi v mnoha situacích zahránilo krk.

20. Jsem vděčná za to, kým jsem.

Prvním rokem medikem

9. července 2017 v 8:36 | the lizz.
První ročník medicíny jsem zdárně pokořila.
Bez významějších depresí. Bez záchvatů breku (skoro).
I když už si válím šunky přes dva týdny, pořád tomu ještě nemůžu uvěřit. (Hlavně tomu, že se ráno probudím a nemám se co učit. Pořád mám nutkání otevřít učebnici anatomie a opakovat.)

Všichni mí kamarádi se mě vždycky ptaj, jaký to je. A na tuhle otázku odpovídám různě v závislosti na tom, v jakým období se zrovna nacházím.
Teď, když to mám vše za sebou, říkám, že to je SKVĚLÝ.
Ale pamatuju si na chvíle, kdy to tak skvělý nebylo.

Před zkouškou z biofyziky; první pořádná na vysoké škole. S biofyzikou nejsme kamarádky, dokonce bych řekla, že máme spíš negativní vztah, a tak mě představa, že si vytáhnu například magnetickou rezonanci (nebo derivace a integrály, fuj) poněkud děsila (protože by moje ego neuneslo, kdyby mě vyhodili už z první, a asi i jedné z těch lehčích, zkoušky).

Nebo potom před pitevním přezkoušením v letním semestru, kdy se mi všechny ty malé nervíky na obličeji pletly, bála jsem se, že si spletu žílu a tepnu (fakt nejsou barevně odlišený, jak se to učíme na střední) a nebo se mě zeptaj na struktury v mozku, který...ehm, no, jdou jemně řečeno hodně špatně poznat.

A potom bych mohla říct, jak jsem byla strašně nasraná, když jsem se musela učit v červnu na zkoušku z anatomie, při přibližně 45°C, všichni kamarádi už měli po zkouškách a já seděla na zadku, a odříkávala si svaly hrtanu.
Nebo když mi někdo řekl, že "ty máš jen pět zkoušek? tak proč končíš AŽ 20.6?".
Nebo když se mě někdo zeptá "A to se jako FAKT musíš učit každej den?"
To jsou otázky, který mě zaručeně naserou.

Ale nadruhou stranu, těch supr momentů taky bylo spousta.
Třeba když jsme s kamarádkami všechny udělaly zkoušku z anatomie napoprvý v jeden den a společně to šly zapít do školního bufetu. (Áno, prodávaj u nás vodku. Ví proč.)
Nebo když jsem si odnášela z biofyziky B, moje první jednaminus na vysoké. To jsem měla FAKT radost.
Taky když jsem v semináři věděla něco, co lidi kolem ne.
Když jsem doprovolně chodila za dětičkami do nemocnice a trávila s nimi čas.
Když jsem si poprvé oblíkla bílý plášť.
Když jsem se poprvé setkala s mrtvým, vypreparovaným lidským tělem.
Když jsem odcházela po poslední zkoušce s pocitem, že UŽ JEN 5 (se štěstím) let!!

Takže jo.
Nebyla to úplně procházka růžovým sadem. Spíš sadem s masožravýma kytkama. Který vás chtějí sežrat 24/7.
Ale dalo mi to TOLIK, že jsem hrozně moc vděčná za vše, co se za ten rok událo.
A doufám, že další roky mě to bude bavit čím dál víc, že při mě dál bude stát to štěstíčko a že stále budu tak fascinovaná, jako jsem nyní.


2O16

31. prosince 2016 v 19:39 | the lizz.
2016.
Byl to prostě skvělej rok, co víc říct?

Tolik skvělejch akcí. Ne že bych byla nějaká extra party girl - už mi přeci jen táhne na dvacet a není to, co to bejvávalo - nicméně jsem si fakt užila všechny plesy, protože to je vždycky taková fancy událost, kde aspoň trochu vypadám díky kouzlům make-upu jako člověk a ne jako mrtvola s brutálními kruhy pod očima. A taky kluci v oblecích, no.
Ale taky normální párty nebyly úúplně k zahození (tedy.. až na tu příhodu s rozbitým obličejem, který se teď, když už nevypadám jak balón s nosem ve velikosti okurky, už jen směju!) - v velkoměstě jsou ty párty prostě tak nějak, no, lepší, než u nás na vesnici.

Což mě přivádí k dalšímu bodu - bydlení v Brně! V krásným, velkým, obr bytě. Kde jsme dva! Já a moje drahá (a taky nejlepší) polovička. Jo, taky bych si rok zpátky klepala na čelo (v DEVATENÁCTI? bydlet s KLUKEM??!! vždyť si nic neužiju!! ) , ale můžu říct, že to předčilo všechny mé představy. Je fajn nemuset řešit, jakýho divnočlověka dostanu na pokoj na koleji (ne že by tam byli jen divnolidi, ale s mým štěstím jsem to nemohla pokoušet!) a moct se chovat úúúúplně přirozeně, aniž by vás někdo odsuzoval. No, jak říkám, skvělý.

Skvělá byla taky dovolená na Rhodosu. Moje první společná dovolená s přítelem, připadala jsem si jak velká holka!!! Teda.. do chvíle, než se mě nějakej animátor ptal, kolik mi je. Když jsem stydlivým hláskem řekla že je mi devatenáct, jen nevěřícně kulil oči. Nojo, snad třeba v třiceti mi těch dvacet let už někdo tipne!

A další věci. Euforie z první větší zkoušky na medicíně - úšpěsný pitvy, to bylo supr. Oslava zvládnutých zápočtů, seznamovák, radost z odmaturování, třikrát skákání nadšením při přečtení "přijata" po přijímačkách..
Inu, splnila jsem si všechny cíle, který jsem si minulej poslední, silvestrovský večer, dala.
Sice jsem většinu dní proseděla nad knihami, ve chvílích, kdy ostatní seděli u bazénu, lyžovali nebo dělali jiný, mnohem zábavnější aktivity, ale když to hodnotím teď, tak jsem ráda, že jsem to udělala. Protože jsem sama sebe nezklamala (..což vždycky nesu hrozně těžce.)

Nezbývá než doufat, že příští rok, 2017, bude stejně tak skvělej, jako rok tento. (A to by jakože mohl, v mým datu narození jsou tři sedmičky, takže... šťastný číslo!?).

Tak tedy, všem přeju KRÁSNÝ NOVÝ ROK, a hlavně ráno vstaňte (nebo se vyplazte) PRAVOU NOHOU, JO?!Výsledek obrázku pro new year meme tumblr

Vánoční nostalgie aneb Jak se mi po blogísku zastesklo

24. prosince 2016 v 16:06 | the lizz.
Mám děsnej hlad a voní mi tu kapr pod nosem, takže v mým mozku to je jen samý JÍDLO, JÍDLO, UŽ? a i když jsem ženského pohlaví, tak multitasking krapet selhává, a tedy sepsání něčeho smysluplnýho je docela těžký, chápem, žejo.

Vánoční náladu jsem tento rok dostala asi tak..ve čtvrtek. Ale lepší, než nikdy, to zas jo. Prosinec byl celej takovej hektickej, takže mě jen pouhá představa na Štědrej den docela děsila. Hlavě tedy nákupy dárků, protože v mým mozku se nacházely samý geny způsobující rakovinu, sem tam nějaký to latinský slovíčko typu haemorrhagia a výjimečně i všechny součásti RTG zesilovače. Jo, chápete to správně, zápočtovej týden byl přímo před Vánoci, takže místo flákání se po obchoďácích jsem seděla na zadku a proklínala své mladší já, které si usmyslelo býti doktorem.

Ale když tedy pominu chvíle, kdy propadám zoufalství, že nemám šanci se to nikdy naučit (takže asi tak 14 hodin denně), tak mám tu školu i ráda. Baví mě nosit bílej plášť, baví mě koukat na chromozomy v mikroskopu a taky mě baví si neustále stěžovat, jak těžký to máme s ostatními spolužáky. Protože to by nebyl medik, aby si furt jen nestěžoval, víte?

I když jsem dneska, na Štědrej den, musela učinit velmi smutý čin - naučení se pár otázek na zkoušku z biofyziky (při učení tohoto předmětu už si fakt jsem poněkud jistá, že tohle je nad mé síly - svatá maturita z fyziky!), tak jsem samozřejmě dodržela starý dobrý tradice. Třeba hraní Age of Empires s taťkou nebo sezení v pyžamu celej den až do večeře (jsem prase?).

Čím jsem starší, tím víc se těším na štědrovečerní večeři. Mám ráda, když si sednem ve třech, já a rodiče, povídáme si (JÍME,JÍME, ŽEREM!) a je to takový fakt hrozně fajn. Až je mi občas líto, že ten čas večeře strašně uteče (i když si VŽDYCKY dávám druhý kolo - přídavek kapra, polívky, VŠEHO!!!!!!) a musí se jít ke stromečku, rozbalovat dárky.
Ale zas je fakt, že tento rok se fakt těším, že dostanu různý arašídový másla, to jsou fakt věci, na který se hroozně moc těším.

Přeju Vám všem, abyste měli pěkný Vánoce.
A taky abyste se měli všichni rádi!
Výsledek obrázku pro christmas tumblr

,, Life is short, always choose happiness "

10. srpna 2016 v 15:34 | the lizz.
Když jsem si četla posledních pár pokusů o článek, vždy jsem došla k závěru, že i generátor náhodných slov by byl smysluplnější. Hotová tragédie.

Stejně tragická je také skutečnost, že jsem zase o rok starší(ale ne dospělejší, to si zas nepleťme pojmy z dojmy) a NAVÍC už jsem taky studentnkou vysoké školy. Tady je ten první problém. JÁ a VYSOKÁ? Však měřím jen 165 cenťáků! (Vtip, humor, atakdále, jo.
Eh, eh. Nedokážu si ani pomalu objednat jídlo v restauraci (stydlivka obecná, jméno mé) a někomu zatelefonovat je pro mě srovnatelný s procházkou nočními uličkami nebezpečnou čtvrtí - z obou mám FAKT HROZNÝ TRAUMA. A jako mám jít na vysoko školu, jo, bydlet do úúúúúplně cizího města 3 hodiny 36 minut daleko vlakem (mám ráda vlaky, ale tahle trasa kde mi LTE signál funguje jen asi deset minut jízdy, mě brzo zabije, přísahám)??!! No nevím, nevím.
Zatím jsem poměrně v dobrém psychickém stavu. Mám prázdniny až do 18.9. Je mi ale jasný, že nejpozději prvního září budu lozit po stropě, rvát si vlasy (kterých fakt není na rozdávání).
A aby toho nebylo málo, nastupuju na obor Všeobecného lékařství. Na Masarykově univerzitě.
Jo, fakt moc chci chodit v bílým plášti. To je ten důvod, proč jsem si tam podala přihlášku. Z dalších bych třeba mohla zmínit to, že budu vlastnit skalpel, johoho.

A i když vím, nebo spíš myslím, že vím, kolik se toho budu muset naučit, momentálně mám úúúplně vygumovanej mozek. Psát ještě umím, to jo, ale už nevím, jakej vzorec má tyrosin ani jakej je vztah mezi Torrem a Pascalem. Maturitu jsem děěěěěsně hrotila, protože jsem chtěla mít samý jedničky (mission completed, jsem děsnej šprtík, no). Každej den jsem si nadávala za volbu maturovat z fyziky. Ale zvládla jsem to a zpětně bych si vyfackovala, že jsem neposlouchala všechny ostatní, kteří říkali, že to je mnooooohem lehčí, než se zdá. Nojo, dokud to člověk sám nepodstoupí, neuvěří!

Do konce prázdnin mě čeká ještě spoustu věcí, na který se DĚSNĚ těším. První dovolená s přítelem, stěhování se do bytu (fakt utrpení najít nějakej V POHODĚ, ale povedlo se!), nějaký ty meetingy s kamarády po dvou měsících (áááno, oba nejlepší kamarádi jsou pryč, brečím nad tím každej den, nebojte) a nějaký ty seznamováky s budoucími spolužáky a tak.

Krásný zbytek prázdnin, jakkoliv dlouhý ten zbytek je!
(Hlavní je si nepřipouštět, jak málo času už jen zbývá!!!)

moment, quote, and summer imagequote, Best, and life image

And now it's different, you know

28. února 2016 v 14:39 | the lizz.
Za poslední měsíce jsem došla k názoru, že je něco jinak. Tedy, mám nedostatek vitamínu D, což částečně může za mou podrážděnost (která se projevovala nenávistí vůči každému stupidnímu dotazu aka kolik je nula na druhou a proč tři poloviny pí není základní perioda) což mělo za následek, že jsem vlastně byla nasraná pokaždé, kdy se mě někdo na něco zeptal.
Už je to tedy lepší, začala jsem fetovat (zatím jen to Déčko, klid) a proto možná zvládnu trpělivě všem vysvětlovat, jak se to všecko vlastně počítá. Což samozřejmě nedělám proto, že bych měla ráda lidi, ale ze sobeckého důvodu - znáte to, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Dále jsem zjistila, že i když jsem většinu mého života žila s pocitem, že někoho milovat dokážu pravděpodobně až v pětatřiceti po dvou dětech a s milionem na (jeho) účtě, tak musím konstatovat, že to tedy přišlo o dost dřív (a ani nebyl potřeba ten balík peněz na účtě). A musím říct, že i když jsem se toho bála jako většina lidí maturity z matiky, je to nakonec vlastně fajn pocit.
Vždy, když potřebuju trochu polechtat ego (což není tak často) nebo podpořit (což je teda častěji) a nebo sdělit, že se událo něco mega skvělýho, vím na koho se můžu obrátit. A je to takový ten upřímnej zájem (aspoň to tak vypadá, to mi stačí), ne takový to jakože "hmm, to bude dobrý, jojo", co znám ze školních lavic.
No, fakt jsem si vždycky říkala, že fungovat ve dvojici je pro mý sobecký já tak nějak nemožný, a nyní - i když to není úplně ideální; pořád mám na mysli, že některý věci bych mohla dělat jinak, a ne jen v můj prospěch - si říkám, že bych to možná mohla zvládat i po celý život.
Jestli jsem se něco v tomhle vztahu naučila, tak to, jak méně myslet na sebe.
Což je určitě prospěšný, žejo.

Doufám, že trend poziivních změn bude nadále pokračovat.
Víte co. Změna I - úspěšně ukončit střední. Změna II - být mezi 1/10 přijatých na vysokou.
A tak.

The End Is Where We Begin

30. srpna 2015 v 18:46 | the lizz.
Prvního srpna jsem poprvé viděla reklamu na školní potřeby. Nehla jsem ani brvou.
Třináctého srpna jsem si všimla prvních slev na sešity a tužky. Obloukem jsem se vyhla a koupila si radši zmrzku.
Dvacátého srpna jsem při rodinném obědě slyšela "Už se ti to blíží, co?". Kupodivu jsem se nezačala dávit ani nic podobného, nýbrž jsem přikývla a vrátila se zpět k mému největšímu problému - jak se ještě opálit.

Nu, dnes je třicátého srpna a já si začínám uvědomovat, že ignorace problému doopravdy není řešení. A proto jako správnej dospělej člověk se těším na nové příležitosti, výzvy a překážky, které mě posunou krapet blíž k mému životnímu cíli.
Kecám.
Pravdou je, že si nostalgicky přemítám všechny ty krásné a naplňující dny prázdnin, snažím se potlačit slzy, které se derou ven z mých slzných kanálků při vzpomínce na to, že jsem se mohla válet jako líné prase a všem to bylo upřímně u.. ehm, jedno. Bylo jim to jedno.

Což ovšem neznamená, že když jsem mohla dělat naprosté a úplné nic, že tomu tak i bylo. Samozřejmě jsem rozvíjela svou osobnost, prozkoumávala spousty míst a uvědomila jsem si, co je smyslem života.
Ano, zase kecám.
Ale - nedá mi to; musím vám napsat, co bylo na prázdninách fakt fajn, třeba;
- koukání na Matternhorn ( i když mi byla kosa jako prase, měla jsem pocit, že budu mít omrzliny druhého stupně, protože kdo by čekal, že v 3900 m.n.m. bude zima, žejo?! )
- pozorování východu slunce na Lysé hoře - i když mi byla v tílečku a kraťáscích troooošičku zimečka (neponaučitelná, fakt! do dvaceti bych se mohla naučit jak se pořádně oblíknout), ale naštěstí mě hřály paže mé drahé polovičky (nebo spíš ty endorfíny?)
- jak mi bylo krásně, když jsem se šíleně přejedla asi kilem třešní a zajedla to kilem melounu v Turecku

Konec prázdnin nesu s opravdu těžkým srdcem. Fakt.
Ale říkám si, že za devět měsíců budu mít další prázdniny.
Což je skoro zítra, víteco.
Jen děvět měsíců.
Devět měsíců statistiky, aminokyselin, modelových otázek a maturitních témat.
A nemohu nezmínit ještě povinnou četbu!

Mějte se krásně.
A doufám, že jste si prázdniny pořádně užili!

Guess Who's Back

25. srpna 2015 v 16:40 | the lizz.
Trošku mě zabolelo u srdce, když jsem si vzpoměla na můj milovaný blogísek aka místo, kde si můžu vylít srdíčko. Inu, ne že by se za toho půl roku změnil celý můj život - neobarvila jsem se, nevyměnila jsem deset kluků a ani jsem se nezačala učit mandarínsky. Furt mám stejnej účes a trapně ironickej humor, kterej chápe asi tak jedna promile lidí, se kterými příjdu do styku.

Ale vlastně mám-li být upřímná, v červenci se událo něco, co teda hrotí všichni mnohem víc, jak já. Víte co, životní změna, přerod v dospělou ženu - no, nebudu vás napínat, konečně mi bylo 18! A jo, každej na tento moment čeká přibližně od svýho prvního piva, protože mít 18 je přece megasuper! Já osobně tedy největší výhodu shledávám v tom, že už konečně nemusím nosit přilbu na kole. Ne že bych na kole jezdila nějak často. Nicméně pocit, že se mi ofina nelepí k čelu a nevypadám tedy jak Hitler - jo, ten pocit mě vážně těší.

S dospělostí teda přichází spoustu zodpovědnosti (mám účet, mám peníze ale jelikož jsem přece zodpovědná, tak to všecko neutratím za oblečení, který stejně nepotřebuju, že, že, ŽE!) nebo takovýto rodičovský "však jsi dospělá, zařiď si to sama!" Jéžiš, jak bych teď ráda se vrátila do mýho čtrnáctletýho já, kdy jediný, co mě trápilo, byla myšlenka, jaká asi bude první pusa. (Strašná. Děsná. Moc uslintaná. Uh. )
A co je nejhorší, vždyť já BUDU MATUROVAT. A půjdu na vysokou.
To mám jako rozhodnout, co budu dělat celej život, jo?
Hahaha. HA.

Na závěr bych ráda dodala, že mi tohle psaní vélice smysluplných článků pomáhá v utřídění myšlenek (kec, skvělý způsob prokrastinace), takže předpokládám, že budu aktivní zase dřív, než za půl roku!
Tak tedy, krásných 168 hodin prázdnin!

😄

2 O 1 4

1. ledna 2015 v 17:54 | the lizz.
2014 nebyl zas tak dobrej rok. Neříkám, že byl vyloženě na nic, ale nebyl tak skvělej, jako 2013.
Nicméně první čtyři měsíce tohoto roku jsem byla jak chodící cukrová vata - ne tak tlustá, nicméně přeslazená. Všechno bylo boží, každej musel tolerovat moje nekončící štěstí a poslouchat děsně otravný kecy zamilovaný puberťačky. Pak se to však změnilo. Cítila jsem se spíš jak kupa hnoje a nesnášela všechno spojený s láskou. Tak nějak mě asi poznamenal rozchod.
(Když se na to dívám zpětně, nafackovala bych si. Jestli jsem se něco z tohoto ponaučila - fakt to nestojí za to, trápit se kvůli nějakýmu čulibrkovi.)

Mezi jasný světlý chvilky tohoto roku patřila Anglie, kde jsem jela s pár spolužákama, taky dovolená. Prázdniny byly plné překvapení, navíc mi došlo, že mám fakt ty nejlepší kámoše, který si člověk může přát. I když jsou děsně urýpaní a dělaj si ze mě srandu.. to je vlastně takovej důkaz kamarádský lásky, ne?!

Nastoupila jsem do třeťáku (humus), jela na turisťák (ještě že to, co se stalo tam, už je dávno zapomenutý) a začala chodit na TRX (objevila jsem svaly, které jsem myslela, že neexistují). Všecko bylo fajn a tak, jenže stejně jsem chtěla změnu, nějaký vzrůšo, chápem.

A taky že jsem se dočkala! Sice těsně před koncem roku, ale i to se počítá, ne? Mám takovej pocit, že se ze mě stane cukrová vata. A je mi to jedno. Protože jsem zase šťastná!
(Jak na Novej rok, tak po celej rok, žejo?)

2015.
Jakej byl váš rok?

Don't be afraid to change. You may lose something good but you may gain something much better.

7. prosince 2014 v 17:00 | the lizz.
No, nepsala jsem skoro dva měsíce. To je smutné. Nebo spíš k pláči.

Abych řekla pravdu, fakt mi příjde, že je všecko strokrát zrychlený. Nadávám, že je pondělí a najednou je pátek. Jediné na co se vždycky zmůžu je WTF.

Co mě ovšem děsí je fakt, že je druhá adventní neděle a já nemám ani jeden dárek. Ani nápad na dárek. A ani peníze na dárek. Tomu bych mohla říkat i krize, co? Ale já věřím v to, že ve stresu mi jde vše nejlépe, takže nákupy 22.12 budou ideální. (Co si to nalhávám, zase budu nadávat, jako každej rok. Proč už se nepoučím?!)
Vy už dárky máte? Nebo alespoň nápady na ně?

Taky jsem za poslední dobu přemýšlela nad tím proč
a) snapchat tak vybíjí baterku?
b) učitelé dávaj písemky v jeden den?
c) když se daří mě, nedaří se kamarádům a naopak?
d) spousta lidí kolem mě je naprosto nezodpovědných?
e) chceme ty, který mít nemůžem?
A bohužel, nemám odpověd ani na jednu výše zmíněnou otázku.

Chybí mi blog. Ale příjde mi, že chci udělat tolik věcí! A času je málo.
Fakt by se mi pod stromeček šikl zpomalovač času.
Nebo stroj času.
Nebo aspoň věštící koule.
Proč existují superultramegamoderní přístroje, ale něco tak užitečného ne?!

(Už cítíte tu vánoční atmosféru? Já už si pouštím vánoční písničky. Nemůžu se dočkat vánočních prázdnin!!!)

 
 

Reklama