Prvním rokem medikem

9. července 2017 v 8:36 | the lizz. |  MYŠLENKY
První ročník medicíny jsem zdárně pokořila.
Bez významějších depresí. Bez záchvatů breku (skoro).
I když už si válím šunky přes dva týdny, pořád tomu ještě nemůžu uvěřit. (Hlavně tomu, že se ráno probudím a nemám se co učit. Pořád mám nutkání otevřít učebnici anatomie a opakovat.)

Všichni mí kamarádi se mě vždycky ptaj, jaký to je. A na tuhle otázku odpovídám různě v závislosti na tom, v jakým období se zrovna nacházím.
Teď, když to mám vše za sebou, říkám, že to je SKVĚLÝ.
Ale pamatuju si na chvíle, kdy to tak skvělý nebylo.

Před zkouškou z biofyziky; první pořádná na vysoké škole. S biofyzikou nejsme kamarádky, dokonce bych řekla, že máme spíš negativní vztah, a tak mě představa, že si vytáhnu například magnetickou rezonanci (nebo derivace a integrály, fuj) poněkud děsila (protože by moje ego neuneslo, kdyby mě vyhodili už z první, a asi i jedné z těch lehčích, zkoušky).

Nebo potom před pitevním přezkoušením v letním semestru, kdy se mi všechny ty malé nervíky na obličeji pletly, bála jsem se, že si spletu žílu a tepnu (fakt nejsou barevně odlišený, jak se to učíme na střední) a nebo se mě zeptaj na struktury v mozku, který...ehm, no, jdou jemně řečeno hodně špatně poznat.

A potom bych mohla říct, jak jsem byla strašně nasraná, když jsem se musela učit v červnu na zkoušku z anatomie, při přibližně 45°C, všichni kamarádi už měli po zkouškách a já seděla na zadku, a odříkávala si svaly hrtanu.
Nebo když mi někdo řekl, že "ty máš jen pět zkoušek? tak proč končíš AŽ 20.6?".
Nebo když se mě někdo zeptá "A to se jako FAKT musíš učit každej den?"
To jsou otázky, který mě zaručeně naserou.

Ale nadruhou stranu, těch supr momentů taky bylo spousta.
Třeba když jsme s kamarádkami všechny udělaly zkoušku z anatomie napoprvý v jeden den a společně to šly zapít do školního bufetu. (Áno, prodávaj u nás vodku. Ví proč.)
Nebo když jsem si odnášela z biofyziky B, moje první jednaminus na vysoké. To jsem měla FAKT radost.
Taky když jsem v semináři věděla něco, co lidi kolem ne.
Když jsem doprovolně chodila za dětičkami do nemocnice a trávila s nimi čas.
Když jsem si poprvé oblíkla bílý plášť.
Když jsem se poprvé setkala s mrtvým, vypreparovaným lidským tělem.
Když jsem odcházela po poslední zkoušce s pocitem, že UŽ JEN 5 (se štěstím) let!!

Takže jo.
Nebyla to úplně procházka růžovým sadem. Spíš sadem s masožravýma kytkama. Který vás chtějí sežrat 24/7.
Ale dalo mi to TOLIK, že jsem hrozně moc vděčná za vše, co se za ten rok událo.
A doufám, že další roky mě to bude bavit čím dál víc, že při mě dál bude stát to štěstíčko a že stále budu tak fascinovaná, jako jsem nyní.


 


Komentáře

1 wendy | Web | 9. července 2017 v 20:43 | Reagovat

<3!!!

2 bomodotoda | Web | 12. července 2017 v 11:58 | Reagovat

vodku v bufetu? hustý :-D  :-D obdivuji každého, kdo studuje něco takového s cílem se pak uplatit v oboru, kde bude zachraňovat životy. já mám hrůzu z krve, nesnáším jehly, takže pro mě by to byla konečná :-! ať už zubař, obvodní lékař, nebo chirurg, všichni jsou to většinou velmi vzdělaní lidé a lidé se srdcem na správném místě. Když srovnáme dobu dříve....někdo onemocněl, tak ho nechali umřít, protože se neznala léčba. A mě už 2x doktoři zachránili život, když mi 2x vyoperovali nádor na mozku. To nemluvím o  tom, jak teď jedna známá porazila rakovinu, lékařství se posouvá každým dnem, jen asi ty platy některých doktorů nejsou velké a proto utíkají do ciziny. Když srovnám někoho, kdo sedí v kanclu a občas do něčeho rýpne prstem a má spousty peněz, tak doktoři zachraňují životy a měly by být za to oceněni lépe. Vždyť oni sami dennodenně nasazují svůj život. Ať už psychickou tak fyzickou stránku své osobnosti. chápu, že to dělají protože většinou od mládí chtějí, ale mělo by se takové zaměstnání více docenit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.