Červenec 2017

20 things I am thankful for so far

28. července 2017 v 11:03 | the lizz. |  MYŠLENKY
Včera mi bylo dvacet. CET. (Už žádná teenka. Dospělák!)
A kdy jindy, než teď, napsat dvacet věcí, za který jsem ve svým DVACETILETÝM životě vděčná.
(Spoiler: čeká vás trochu egoismu, narcismu a nevimčehovšehoještě. Tak bacha.)

1. Jsem vděčná za svou rodinu. Mám neuvěřitelné štěstí, že mám rodiče a prarodiče, kteří mě podporují, v tom co dělám. Že jsou tu vždy, když se potřebuju svěřit, že mi pomohou v rozhodování, že mi prostě pomáhají v tom, jak vést jakštakš rozumnej život.

2. Jsem vděčná za to, že mám přítele, který mě chápe a respektuje. Že mě dokáže rozesmát, když brečím nad učením. Že mi uvaří oběd, když nic nestíhám. Že mu nevadí, že nejsem zrova Mr. Propper a neuklízím každý smítko. Že má se mnou trpělivost. Že se s ním vždycky cítím hrozně šťastná a milovaná. A že tady prostě pro mě je, za každý situace.

3. Jsem vděčná za to, že mám možnost studovat to, co mě baví. Škola tvoří podstatnou část mého života a jsem za to neskutečně ráda. Vím, že mě čeká ještě dlouhá a klikatá cesta. Jenže co mě žene kupředu je ten cíl - titul, který mi (snad) otevře dveře k zaměstnání, které mi umožní pomáhat spoustě lidem kolem. A i když to je asi trapný a klišé - já chci, aby můj život měl smysl. A být lékařem, který dokáže někomu život třeba zachránit? Jo, to by šlo.

4. Jsem vděčná, že mám kolem sebe lidi, kteří mě motivují.

5. Jsem vděčná za to, co mé tělo dokáže. Že zvládá intervalový tréninky, že s každým týdnem je to lepší a lepší.

6. Jsem vděčná za to, že mám ambice. Miluju ten poit, když si vytyčím cíl a já ho dokážu. Miluju překonávání sama sebe.

7. Jsem vděčná za to, že umím rychle číst. Což je fakt plus. Hlavně ve škole.

8. Jsem vděčná za to, že mám mozek. A občas ho i umím použít.

9. Jsem vděčná za to, kde jsem se narodila.

10. A taky jsem vděčná za to, v jaké době jsem se narodila. V roce 1952 nebo 1654 by se mi žilo určitě hůř.

11. Jsem vděčná za to, že jsem zdravá.

12. Jsem vděčná za to, že mohu cestovat několikrát ročně. Miluju toulání uličkami měst, ležení u moře nebo pohled z hor. A každým rokem se utvrzuju v tom, jaká je to paráda, že vlastně toto všechno MŮŽU.

13. Jsem vděčná za to, jaké jsem měla dětství. A pubertu. Že jsem nikdy před osmnáctinami nechodila pařit do 4 do rána, nechodila jsem domů opilá a neměla náhodný sex v 15 na diskotéce. A i když jsem někdy nenáviděla to, že u kámošek mohou kluci spát už v 15, že můžou TOLIK věcí a já ne.. tak teď jsem ráda, že jsem radši seděla doma a psala blogísek.

14. Jsem vděčná za to, že mi jsou rodiče vzorem. Že jsem pyšná na to, jaká je moje mamka, která je asi ten nejhodnější, nejstarostlivější a obecně NEJLEPŠÍ člověk na světě, a taky jsem hrdá na svého taťku, který i přes různý problémy se fakt vymakal a motivuje mě v tom, šprtat, makat na sobě, ať se mám v životě pak dobře.

15. Jsem vděčná za to, že mi mí prarodiče ukazují, jak krásný může být vztah i po desítkách let spolu. Že je důležitá tolerance, kompromisy a hlavně umět si dělat legraci.

16. Jsem vděčná za to, že jsem v šestnácti letech poznala mého už dávno ex-kluka, kterej mě toho spoustu naučil a bůhví, jaká bych byla, kdybychom se spolu nikdy nezačali scházet.

17. Jsem vděčná za to, že jsem asi 7 let byla v každodenním kontaktu s nejlepším kamarádem, který mi byl oporou v dobách, kdy jsem prožívala zlomená srdíčka, který mi radil v tom, jak balit kluky. I když mi bude 30 nebo 50, on prostě byl a vždycky bude TEN nejlepší kámoš, kterej tu byl semnou od pátý třídy.

18. Jsem vděčná za to, že vím co chci. Že je mi dvacet a vím, kam a za čím směřuji. Což.... někteří neví ani ve třiceti.

19. Jsem vděčná za to, že mám poměrně dost štěstí (teď to ale musím zaklepat!!), který mi v mnoha situacích zahránilo krk.

20. Jsem vděčná za to, kým jsem.

Prvním rokem medikem

9. července 2017 v 8:36 | the lizz. |  MYŠLENKY
První ročník medicíny jsem zdárně pokořila.
Bez významějších depresí. Bez záchvatů breku (skoro).
I když už si válím šunky přes dva týdny, pořád tomu ještě nemůžu uvěřit. (Hlavně tomu, že se ráno probudím a nemám se co učit. Pořád mám nutkání otevřít učebnici anatomie a opakovat.)

Všichni mí kamarádi se mě vždycky ptaj, jaký to je. A na tuhle otázku odpovídám různě v závislosti na tom, v jakým období se zrovna nacházím.
Teď, když to mám vše za sebou, říkám, že to je SKVĚLÝ.
Ale pamatuju si na chvíle, kdy to tak skvělý nebylo.

Před zkouškou z biofyziky; první pořádná na vysoké škole. S biofyzikou nejsme kamarádky, dokonce bych řekla, že máme spíš negativní vztah, a tak mě představa, že si vytáhnu například magnetickou rezonanci (nebo derivace a integrály, fuj) poněkud děsila (protože by moje ego neuneslo, kdyby mě vyhodili už z první, a asi i jedné z těch lehčích, zkoušky).

Nebo potom před pitevním přezkoušením v letním semestru, kdy se mi všechny ty malé nervíky na obličeji pletly, bála jsem se, že si spletu žílu a tepnu (fakt nejsou barevně odlišený, jak se to učíme na střední) a nebo se mě zeptaj na struktury v mozku, který...ehm, no, jdou jemně řečeno hodně špatně poznat.

A potom bych mohla říct, jak jsem byla strašně nasraná, když jsem se musela učit v červnu na zkoušku z anatomie, při přibližně 45°C, všichni kamarádi už měli po zkouškách a já seděla na zadku, a odříkávala si svaly hrtanu.
Nebo když mi někdo řekl, že "ty máš jen pět zkoušek? tak proč končíš AŽ 20.6?".
Nebo když se mě někdo zeptá "A to se jako FAKT musíš učit každej den?"
To jsou otázky, který mě zaručeně naserou.

Ale nadruhou stranu, těch supr momentů taky bylo spousta.
Třeba když jsme s kamarádkami všechny udělaly zkoušku z anatomie napoprvý v jeden den a společně to šly zapít do školního bufetu. (Áno, prodávaj u nás vodku. Ví proč.)
Nebo když jsem si odnášela z biofyziky B, moje první jednaminus na vysoké. To jsem měla FAKT radost.
Taky když jsem v semináři věděla něco, co lidi kolem ne.
Když jsem doprovolně chodila za dětičkami do nemocnice a trávila s nimi čas.
Když jsem si poprvé oblíkla bílý plášť.
Když jsem se poprvé setkala s mrtvým, vypreparovaným lidským tělem.
Když jsem odcházela po poslední zkoušce s pocitem, že UŽ JEN 5 (se štěstím) let!!

Takže jo.
Nebyla to úplně procházka růžovým sadem. Spíš sadem s masožravýma kytkama. Který vás chtějí sežrat 24/7.
Ale dalo mi to TOLIK, že jsem hrozně moc vděčná za vše, co se za ten rok událo.
A doufám, že další roky mě to bude bavit čím dál víc, že při mě dál bude stát to štěstíčko a že stále budu tak fascinovaná, jako jsem nyní.