2O17.

31. prosince 2017 v 19:32 | the lizz. |  MYŠLENKY
Narodila jsem se 27.7.1997. Samý sedmičky. A tak jsem si minulej Silvestr říkala, jaký bude rok 2017, když to byl taky rok sedmičkovej...(a sedmičky mi vždycky nosily štěstí).
Teď jsme na konci a já můžu říct, že byl FAKT skvělej.

V lednu jsem složila mou první zkoušku na medicíně. Byla to biofyzika a řeknu vám, to učení BYL HNUS. Ale pak jsme to s spolutrpitelkami (který tu zkoušku zvládly stejně tak na pohodu) náležitě oslavily a bylo to skvělý! O prázdninách mezu semestry jsem se pokoušela o snowboardování (a nezabila jsem se, dobrý ne?), hodně spala, jedla, pekla, koukala na seriály. Po semestru sezení v knihách jsem si to fakt užívala.

Únor. S přítelem jsme oslavili třetí společný Valentýn (jak jinak než dobrým jídlem - tím mě člověk steně potěší nejvíc!). S spolužáky z gymplu jsme si udělali palačinkovou párty, kdy jsme všichni nějakou náhodou skončili se šlehačkou na obličeji (a ve vlasech, vlastně... všude.) Ještě před utrpením jménem letní semestr jsme si odkočili na výlet do Krakowa (protože zpáteční jízdenky za 150), kdy pršelo, bylo zima a tekly mi nudle z nosu. Ale i tak to bylo moc fajn.

Březen. To si nevybavuju nic extra významnýho. Kromě toho, že jsem pořád seděla na prdeli a biflovala latinský pojmy a nadávala, proč jsem tak dutá, že si nedokážu zapamatovat jedinou informaci o lidský anatomii, se toho moc neudálo.

Duben, květen. Bylo jaro, bylo teplo. A všude kvetly stromy. Moje romantický já se ve mně ozvalo a zatoužila jsem vidět rozkvetlý Petřín. Tak jsme jeli. A byly to boží dny - hipsterský místa, klišoidní fotky a obdivování památek, který jsem viděla petstotisíckrát.....a stejně mi přijdou pořád fascinující. To je prostě Praha, no.

Devátý červen. Zkouška z anatomie. Moje první Áčko v indexu. Nikdy jsem na sebe nebyla pyšnější - ať to zní jakkoliv namyšleně.
Ten den jsem se strašně opila ( a zadarmo, díky random kluci, co nám zaplatili útratu... a pak zmizeli) a bylo to boží.
(Měla jsem tak tři panáky. Tolik k mojí výdrži, ehm ehm).

A začaly prázdniny.
Jela jsem na Rhodos, což byla největší odměna z celej letňák.
Splnil se mi největší sen a byla jsem v Itálii. Viděla jsem Lago di Garda, který teda bylo extrastudený, až se mi samou zimou vcucla neexistující prsa do hrudníku. A pak asi jedno z nejkrásnějších měst, ve kterých jsem kdy byla - BENÁTKY. Jo, věděla jsem, že budou pěkný. Ale TAK MOC BOŽÍ???
Bylo mi dvacet. D V A C E T. To mě trochu vydeptalo, co si budem povídat. Stále se cítím na patnáct.
(A vypadám na třináct, všechno v cajku.)
Další výletík byl do Budapešti, od který jsem nečekala nic, maximálně hodně langošů.
A fakt musím uznat, že jsem ji teda hodně podcenila. Langošů tam teda moc nebylo. Město je to boží. Ochutnala jsem NEJLEPŠÍ hummus s falafelem, na kterej myslím aspoň jednou tejdně. Ušla tak milion kilometrů v 43 stupních a jedla nejlepší croissant v parku u Dunaje. Prostě....goals?!
A na závět prázdnin jsme se vydali na úplně nejvíc last minute dovolenou do Turecka. A kupodivuj jsem to přežila. Nikdo nám letadlo neodpálil, tak teda asi jako dobrý. Dovolená to byla opravdu boží (jak jinak...?), kdybych se tak mohla flákat pořád....ach.

V září začal druhák. Začátek jsme řádně oslavily v oblíbeným baru (tentokrát nám nikdo drinky neplatil...smutný, vím vím).
První dny byly fakt studená sprcha.
Ale nějak se to utřepalo.
A zase začal koloběh - učení, škola, spánek (občas party - dokonce jsme byly s holkama na Benu Cristovaovi...jakože..fajn, ale jednou stačí, ty mokrý dvanáctky mě děsily).
Ale jsem za ten (m)učící stereotyp ráda. Mám ráda to, že mám možnost studovat to, co mě baví. (Občas. Histola ne. Histola není láska.)

Prosinec. Medickej ples. Šly jsme s kámoškou a bylo to fakt supr. Tančily jsme asi do půl pátý ráno, pořádný cardio, to vám povím.
Vánoční náladu jsem si užívala tento rok fakt moc. Vánoční trhy, Turbomošt, světýlka... moc moc boží. Fakt že jo.

Člověk si ani neuvědomí, kolik toho za ten rok prožil. Naučila jsem se spoustu věcí. Třeba se méně porovnávat s ostatníma. Více žít tady a teď. Vážím si holek, který jsem díky medicíně potkala a můžu se na ně spolehnout.
Jsem hrozně vděčná za to, že jsem zvládla prvák. A doufám, že příští rok mi to půjde aspoň tak dobře, jako tento rok.

Jsem opravdu šťastná, za vše, co mám. Mám úžasnou rodinu, přítele, kamarádky. CO VÍC SI PŘÁT?

Příští rok bude těžký. Ale věřím, že BUDE STEJNĚ BOŽÍ JAKO ROK 2017 !



Výsledek obrázku pro new years eve gif
 

20 things I am thankful for so far

28. července 2017 v 11:03 | the lizz. |  MYŠLENKY
Včera mi bylo dvacet. CET. (Už žádná teenka. Dospělák!)
A kdy jindy, než teď, napsat dvacet věcí, za který jsem ve svým DVACETILETÝM životě vděčná.
(Spoiler: čeká vás trochu egoismu, narcismu a nevimčehovšehoještě. Tak bacha.)

1. Jsem vděčná za svou rodinu. Mám neuvěřitelné štěstí, že mám rodiče a prarodiče, kteří mě podporují, v tom co dělám. Že jsou tu vždy, když se potřebuju svěřit, že mi pomohou v rozhodování, že mi prostě pomáhají v tom, jak vést jakštakš rozumnej život.

2. Jsem vděčná za to, že mám přítele, který mě chápe a respektuje. Že mě dokáže rozesmát, když brečím nad učením. Že mi uvaří oběd, když nic nestíhám. Že mu nevadí, že nejsem zrova Mr. Propper a neuklízím každý smítko. Že má se mnou trpělivost. Že se s ním vždycky cítím hrozně šťastná a milovaná. A že tady prostě pro mě je, za každý situace.

3. Jsem vděčná za to, že mám možnost studovat to, co mě baví. Škola tvoří podstatnou část mého života a jsem za to neskutečně ráda. Vím, že mě čeká ještě dlouhá a klikatá cesta. Jenže co mě žene kupředu je ten cíl - titul, který mi (snad) otevře dveře k zaměstnání, které mi umožní pomáhat spoustě lidem kolem. A i když to je asi trapný a klišé - já chci, aby můj život měl smysl. A být lékařem, který dokáže někomu život třeba zachránit? Jo, to by šlo.

4. Jsem vděčná, že mám kolem sebe lidi, kteří mě motivují.

5. Jsem vděčná za to, co mé tělo dokáže. Že zvládá intervalový tréninky, že s každým týdnem je to lepší a lepší.

6. Jsem vděčná za to, že mám ambice. Miluju ten poit, když si vytyčím cíl a já ho dokážu. Miluju překonávání sama sebe.

7. Jsem vděčná za to, že umím rychle číst. Což je fakt plus. Hlavně ve škole.

8. Jsem vděčná za to, že mám mozek. A občas ho i umím použít.

9. Jsem vděčná za to, kde jsem se narodila.

10. A taky jsem vděčná za to, v jaké době jsem se narodila. V roce 1952 nebo 1654 by se mi žilo určitě hůř.

11. Jsem vděčná za to, že jsem zdravá.

12. Jsem vděčná za to, že mohu cestovat několikrát ročně. Miluju toulání uličkami měst, ležení u moře nebo pohled z hor. A každým rokem se utvrzuju v tom, jaká je to paráda, že vlastně toto všechno MŮŽU.

13. Jsem vděčná za to, jaké jsem měla dětství. A pubertu. Že jsem nikdy před osmnáctinami nechodila pařit do 4 do rána, nechodila jsem domů opilá a neměla náhodný sex v 15 na diskotéce. A i když jsem někdy nenáviděla to, že u kámošek mohou kluci spát už v 15, že můžou TOLIK věcí a já ne.. tak teď jsem ráda, že jsem radši seděla doma a psala blogísek.

14. Jsem vděčná za to, že mi jsou rodiče vzorem. Že jsem pyšná na to, jaká je moje mamka, která je asi ten nejhodnější, nejstarostlivější a obecně NEJLEPŠÍ člověk na světě, a taky jsem hrdá na svého taťku, který i přes různý problémy se fakt vymakal a motivuje mě v tom, šprtat, makat na sobě, ať se mám v životě pak dobře.

15. Jsem vděčná za to, že mi mí prarodiče ukazují, jak krásný může být vztah i po desítkách let spolu. Že je důležitá tolerance, kompromisy a hlavně umět si dělat legraci.

16. Jsem vděčná za to, že jsem v šestnácti letech poznala mého už dávno ex-kluka, kterej mě toho spoustu naučil a bůhví, jaká bych byla, kdybychom se spolu nikdy nezačali scházet.

17. Jsem vděčná za to, že jsem asi 7 let byla v každodenním kontaktu s nejlepším kamarádem, který mi byl oporou v dobách, kdy jsem prožívala zlomená srdíčka, který mi radil v tom, jak balit kluky. I když mi bude 30 nebo 50, on prostě byl a vždycky bude TEN nejlepší kámoš, kterej tu byl semnou od pátý třídy.

18. Jsem vděčná za to, že vím co chci. Že je mi dvacet a vím, kam a za čím směřuji. Což.... někteří neví ani ve třiceti.

19. Jsem vděčná za to, že mám poměrně dost štěstí (teď to ale musím zaklepat!!), který mi v mnoha situacích zahránilo krk.

20. Jsem vděčná za to, kým jsem.

Prvním rokem medikem

9. července 2017 v 8:36 | the lizz. |  MYŠLENKY
První ročník medicíny jsem zdárně pokořila.
Bez významějších depresí. Bez záchvatů breku (skoro).
I když už si válím šunky přes dva týdny, pořád tomu ještě nemůžu uvěřit. (Hlavně tomu, že se ráno probudím a nemám se co učit. Pořád mám nutkání otevřít učebnici anatomie a opakovat.)

Všichni mí kamarádi se mě vždycky ptaj, jaký to je. A na tuhle otázku odpovídám různě v závislosti na tom, v jakým období se zrovna nacházím.
Teď, když to mám vše za sebou, říkám, že to je SKVĚLÝ.
Ale pamatuju si na chvíle, kdy to tak skvělý nebylo.

Před zkouškou z biofyziky; první pořádná na vysoké škole. S biofyzikou nejsme kamarádky, dokonce bych řekla, že máme spíš negativní vztah, a tak mě představa, že si vytáhnu například magnetickou rezonanci (nebo derivace a integrály, fuj) poněkud děsila (protože by moje ego neuneslo, kdyby mě vyhodili už z první, a asi i jedné z těch lehčích, zkoušky).

Nebo potom před pitevním přezkoušením v letním semestru, kdy se mi všechny ty malé nervíky na obličeji pletly, bála jsem se, že si spletu žílu a tepnu (fakt nejsou barevně odlišený, jak se to učíme na střední) a nebo se mě zeptaj na struktury v mozku, který...ehm, no, jdou jemně řečeno hodně špatně poznat.

A potom bych mohla říct, jak jsem byla strašně nasraná, když jsem se musela učit v červnu na zkoušku z anatomie, při přibližně 45°C, všichni kamarádi už měli po zkouškách a já seděla na zadku, a odříkávala si svaly hrtanu.
Nebo když mi někdo řekl, že "ty máš jen pět zkoušek? tak proč končíš AŽ 20.6?".
Nebo když se mě někdo zeptá "A to se jako FAKT musíš učit každej den?"
To jsou otázky, který mě zaručeně naserou.

Ale nadruhou stranu, těch supr momentů taky bylo spousta.
Třeba když jsme s kamarádkami všechny udělaly zkoušku z anatomie napoprvý v jeden den a společně to šly zapít do školního bufetu. (Áno, prodávaj u nás vodku. Ví proč.)
Nebo když jsem si odnášela z biofyziky B, moje první jednaminus na vysoké. To jsem měla FAKT radost.
Taky když jsem v semináři věděla něco, co lidi kolem ne.
Když jsem doprovolně chodila za dětičkami do nemocnice a trávila s nimi čas.
Když jsem si poprvé oblíkla bílý plášť.
Když jsem se poprvé setkala s mrtvým, vypreparovaným lidským tělem.
Když jsem odcházela po poslední zkoušce s pocitem, že UŽ JEN 5 (se štěstím) let!!

Takže jo.
Nebyla to úplně procházka růžovým sadem. Spíš sadem s masožravýma kytkama. Který vás chtějí sežrat 24/7.
Ale dalo mi to TOLIK, že jsem hrozně moc vděčná za vše, co se za ten rok událo.
A doufám, že další roky mě to bude bavit čím dál víc, že při mě dál bude stát to štěstíčko a že stále budu tak fascinovaná, jako jsem nyní.



Kam dál

Reklama