,, Life is short, always choose happiness "

10. srpna 2016 v 15:34 | the lizz. |  MYŠLENKY
Když jsem si četla posledních pár pokusů o článek, vždy jsem došla k závěru, že i generátor náhodných slov by byl smysluplnější. Hotová tragédie.

Stejně tragická je také skutečnost, že jsem zase o rok starší(ale ne dospělejší, to si zas nepleťme pojmy z dojmy) a NAVÍC už jsem taky studentnkou vysoké školy. Tady je ten první problém. JÁ a VYSOKÁ? Však měřím jen 165 cenťáků! (Vtip, humor, atakdále, jo.
Eh, eh. Nedokážu si ani pomalu objednat jídlo v restauraci (stydlivka obecná, jméno mé) a někomu zatelefonovat je pro mě srovnatelný s procházkou nočními uličkami nebezpečnou čtvrtí - z obou mám FAKT HROZNÝ TRAUMA. A jako mám jít na vysoko školu, jo, bydlet do úúúúúplně cizího města 3 hodiny 36 minut daleko vlakem (mám ráda vlaky, ale tahle trasa kde mi LTE signál funguje jen asi deset minut jízdy, mě brzo zabije, přísahám)??!! No nevím, nevím.
Zatím jsem poměrně v dobrém psychickém stavu. Mám prázdniny až do 18.9. Je mi ale jasný, že nejpozději prvního září budu lozit po stropě, rvát si vlasy (kterých fakt není na rozdávání).
A aby toho nebylo málo, nastupuju na obor Všeobecného lékařství. Na Masarykově univerzitě.
Jo, fakt moc chci chodit v bílým plášti. To je ten důvod, proč jsem si tam podala přihlášku. Z dalších bych třeba mohla zmínit to, že budu vlastnit skalpel, johoho.

A i když vím, nebo spíš myslím, že vím, kolik se toho budu muset naučit, momentálně mám úúúplně vygumovanej mozek. Psát ještě umím, to jo, ale už nevím, jakej vzorec má tyrosin ani jakej je vztah mezi Torrem a Pascalem. Maturitu jsem děěěěěsně hrotila, protože jsem chtěla mít samý jedničky (mission completed, jsem děsnej šprtík, no). Každej den jsem si nadávala za volbu maturovat z fyziky. Ale zvládla jsem to a zpětně bych si vyfackovala, že jsem neposlouchala všechny ostatní, kteří říkali, že to je mnooooohem lehčí, než se zdá. Nojo, dokud to člověk sám nepodstoupí, neuvěří!

Do konce prázdnin mě čeká ještě spoustu věcí, na který se DĚSNĚ těším. První dovolená s přítelem, stěhování se do bytu (fakt utrpení najít nějakej V POHODĚ, ale povedlo se!), nějaký ty meetingy s kamarády po dvou měsících (áááno, oba nejlepší kamarádi jsou pryč, brečím nad tím každej den, nebojte) a nějaký ty seznamováky s budoucími spolužáky a tak.

Krásný zbytek prázdnin, jakkoliv dlouhý ten zbytek je!
(Hlavní je si nepřipouštět, jak málo času už jen zbývá!!!)

moment, quote, and summer imagequote, Best, and life image
 

And now it's different, you know

28. února 2016 v 14:39 | the lizz. |  MYŠLENKY
Za poslední měsíce jsem došla k názoru, že je něco jinak. Tedy, mám nedostatek vitamínu D, což částečně může za mou podrážděnost (která se projevovala nenávistí vůči každému stupidnímu dotazu aka kolik je nula na druhou a proč tři poloviny pí není základní perioda) což mělo za následek, že jsem vlastně byla nasraná pokaždé, kdy se mě někdo na něco zeptal.
Už je to tedy lepší, začala jsem fetovat (zatím jen to Déčko, klid) a proto možná zvládnu trpělivě všem vysvětlovat, jak se to všecko vlastně počítá. Což samozřejmě nedělám proto, že bych měla ráda lidi, ale ze sobeckého důvodu - znáte to, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Dále jsem zjistila, že i když jsem většinu mého života žila s pocitem, že někoho milovat dokážu pravděpodobně až v pětatřiceti po dvou dětech a s milionem na (jeho) účtě, tak musím konstatovat, že to tedy přišlo o dost dřív (a ani nebyl potřeba ten balík peněz na účtě). A musím říct, že i když jsem se toho bála jako většina lidí maturity z matiky, je to nakonec vlastně fajn pocit.
Vždy, když potřebuju trochu polechtat ego (což není tak často) nebo podpořit (což je teda častěji) a nebo sdělit, že se událo něco mega skvělýho, vím na koho se můžu obrátit. A je to takový ten upřímnej zájem (aspoň to tak vypadá, to mi stačí), ne takový to jakože "hmm, to bude dobrý, jojo", co znám ze školních lavic.
No, fakt jsem si vždycky říkala, že fungovat ve dvojici je pro mý sobecký já tak nějak nemožný, a nyní - i když to není úplně ideální; pořád mám na mysli, že některý věci bych mohla dělat jinak, a ne jen v můj prospěch - si říkám, že bych to možná mohla zvládat i po celý život.
Jestli jsem se něco v tomhle vztahu naučila, tak to, jak méně myslet na sebe.
Což je určitě prospěšný, žejo.

Doufám, že trend poziivních změn bude nadále pokračovat.
Víte co. Změna I - úspěšně ukončit střední. Změna II - být mezi 1/10 přijatých na vysokou.
A tak.

The End Is Where We Begin

30. srpna 2015 v 18:46 | the lizz. |  MYŠLENKY
Prvního srpna jsem poprvé viděla reklamu na školní potřeby. Nehla jsem ani brvou.
Třináctého srpna jsem si všimla prvních slev na sešity a tužky. Obloukem jsem se vyhla a koupila si radši zmrzku.
Dvacátého srpna jsem při rodinném obědě slyšela "Už se ti to blíží, co?". Kupodivu jsem se nezačala dávit ani nic podobného, nýbrž jsem přikývla a vrátila se zpět k mému největšímu problému - jak se ještě opálit.

Nu, dnes je třicátého srpna a já si začínám uvědomovat, že ignorace problému doopravdy není řešení. A proto jako správnej dospělej člověk se těším na nové příležitosti, výzvy a překážky, které mě posunou krapet blíž k mému životnímu cíli.
Kecám.
Pravdou je, že si nostalgicky přemítám všechny ty krásné a naplňující dny prázdnin, snažím se potlačit slzy, které se derou ven z mých slzných kanálků při vzpomínce na to, že jsem se mohla válet jako líné prase a všem to bylo upřímně u.. ehm, jedno. Bylo jim to jedno.

Což ovšem neznamená, že když jsem mohla dělat naprosté a úplné nic, že tomu tak i bylo. Samozřejmě jsem rozvíjela svou osobnost, prozkoumávala spousty míst a uvědomila jsem si, co je smyslem života.
Ano, zase kecám.
Ale - nedá mi to; musím vám napsat, co bylo na prázdninách fakt fajn, třeba;
- koukání na Matternhorn ( i když mi byla kosa jako prase, měla jsem pocit, že budu mít omrzliny druhého stupně, protože kdo by čekal, že v 3900 m.n.m. bude zima, žejo?! )
- pozorování východu slunce na Lysé hoře - i když mi byla v tílečku a kraťáscích troooošičku zimečka (neponaučitelná, fakt! do dvaceti bych se mohla naučit jak se pořádně oblíknout), ale naštěstí mě hřály paže mé drahé polovičky (nebo spíš ty endorfíny?)
- jak mi bylo krásně, když jsem se šíleně přejedla asi kilem třešní a zajedla to kilem melounu v Turecku

Konec prázdnin nesu s opravdu těžkým srdcem. Fakt.
Ale říkám si, že za devět měsíců budu mít další prázdniny.
Což je skoro zítra, víteco.
Jen děvět měsíců.
Devět měsíců statistiky, aminokyselin, modelových otázek a maturitních témat.
A nemohu nezmínit ještě povinnou četbu!

Mějte se krásně.
A doufám, že jste si prázdniny pořádně užili!

Kam dál

Reklama